Pojďme se tedy podívat podrobněji na historii datující se od roku 1088, tedy na dohled době, v níž se pomalu rodí váš potenciální domov. Ves Jinonice (tehdy zvaná Ninonice) je jmenovaná v zakládací listině kolegiátní kapituly na Vyšehradě. Vaše možná adresa se tedy objevuje v důležitém dokumentu českého středověku, datovaném letopočtem 1088. Nevíme přesně, kdy dvůr vznikl, ale tou dobou už tu prokazatelně byl. O významu místa svědčí i to, že kapitule byla věnována jen část, zbytek si vyhradil sám panovník – tehdy Vratislav II. Později mezi držiteli nacházíme rovněž proslulý cisterciácký klášter v Plasích, což Jinonice spojuje s některými částmi dnešního Smíchova (uvidíme, že nikoli naposled a že mezi zdejší čtvrtí a živým Smíchovem existuje nejen perfektní dopravní spojení, ale i pevné historické pouto).

Památky na plaské řeholníky byste dnes v Jinonicích a na Smíchově hledali marně – vinou husitů, kteří zejména smíchovské církevní stavby nenávratně zničili. To Jinonický dvůr měl větší štěstí… tehdy i později. Zabrali ho sice pražané, avšak z povrchu zemského nezmizel. Překonal neklidné 16. století, i když habsburské konfiskaci v roce 1547 neunikl. Totéž ho čekalo po bitvě na Bílé hoře, ale opět přežil. Jeho tehdejší majitel Albrecht Pfefferkorn z Ottopachu se přihlásil k Fridrichu Falckému, ale „včas“ zemřel (už roku 1619), a tak dvůr přešel na jeho nejstarší dceru Jolanu Kateřinu.

To už se ale na scéně objevuje výrazná – a kontroverzní – postava doby pobělohorské, zbohatlík Pavel Michna z Vacínova. Ten na levém břehu Vltavy skupoval, co se dalo. Levně a často za ošizenou, takzvanou dlouhou minci. Přiznejme tomuto boháči, jenž se narodil jako syn řezníka z Budyně nad Ohří, že mu nechyběla vzdělanost a pracovitost a že se o lehce nabytý majetek dobře staral. Platí to i pro Jinonický dvůr, který je v té době popisován už jako tvrz. Jeho marnotratní potomci si však svých panství nehleděli, jak náleží, a tak se Jinonice – po krátkém jezuitském intermezzu – dostávají do držby Jiřího Ludvíka ze Sinzendorfu.

Zdálo by se, že mocná jinonická tvrz a s ní celý statek spadly z bláta do louže, protože Sinzendorf nebyl o nic méně zadlužený než Michnové z Vacínova. Jenže opět úřaduje paní Štěstěna – už poněkolikáté, takže začínáme mít pocit, že to není samo sebou, že si to Jinonický dvůr a jeho obyvatelé zaslouží! Brzy kupuje celé panství kníže Ferdinand Vilém Eusebius ze Schwarzenbergu, osobnost evropského významu, proslulá na svou dobu nezvyklým sociálním cítěním. Jinonice získal pro svého synovce Jana Adolfa, zakladatele hlubocké větve tohoto rodu.

Sám Ferdinand se ještě zasloužil o to, že byste své budoucí bydliště poznali už tehdy: zahájil přestavbu tvrze, která nevyhovovala soudobým nárokům, na zámek. On a jeho stavebníci, v čele se Švýcarem Giacomem Antoniem de Maggi, tím ustavili chvályhodnou tradici: tradici promyšlených, ohleduplných a citlivých přestaveb Jinonického dvora. Nemohl chybět ani pivovar; tekuté dobroty, které odsud vycházely, byly vyhlášené po celém levém vltavském břehu. To je právě jedním z pojítek Jinonic a Smíchova, pomineme-li blízkost… a dosud nenápadný Jinonický dvůr, nyní už v zámecké podobě, se navíc stává správním střediskem velikého panství, do kterého spadaly Butovice, Nová Ves (pozůstatky těchto dvou původních obcí dodnes nalezneme pod kostelem svatého Vavřince), Radlice, Zlíchov, část Smíchova, Košíře a Klukovice. Dokonce i faru bychom museli hledat na zámku! Proslavil ji obrozenec Antonín Jaroslav Puchmajer, který tu počátkem 19. století psal některá svá díla. Pamětní deska, která na něj upomíná poblíž barokního vjezdu, je hezkým kamínkem do mozaiky bohaté a pestré historie Jinonického dvora. A pivovar, který zde bude zanedlouho obnoven, je zase jedním z obohacení nadčasového a výjimečného bydlení.

Vraťme se však k muži, jemuž vděčíme za základ dnešní podoby zámku a jehož erb vás bude vítat nad bránou v ulici Na Vidouli (také vjezdy do Jinonického dvora, včetně průjezdu do tzv. Horního dvora, který bude obnoven včetně rekonstrukce klenby a ostění průjezdu, neodmyslitelně dotvářejí jeho půvab). Kníže Ferdinand Vilém Eusebius ze Schwarzenbergu zahájil posloupnost mužů, kteří zdejšímu objektu vzdali respekt: zachovali vše hodnotné a krásné a přidali to, co odpovídá soudobým standardům bydlení a života vůbec. Totéž platí pro další stavitele a architekty: Matthiase Hummela (jinak ve službách dokonce královských!), Ignáce Aloise Jana Nepomuka Palliardiho (ten dělal čest svému slavnému jménu i skutečnosti, že jeho kmotrem byl sám Kilián Ignác Dientzenhofer) či další osobnosti, působící ve schwarzenberských službách, z nichž jmenujme jen Karla Pollaka a Václava Rulfa.

Oblast, která Jinonický dvůr obklopuje, je unikátní svou geologií, florou i faunou (najdeme tu dokonce vyhaslou sopku!), stejně jako bohatostí architektonických památek středověkých i novověkých, palácového i venkovského typu. Jinonice mají to štěstí, že se na nich negativně nepodepsalo ani minulé a toto století, naopak: také během nich se objevily pěkné prvky, které můžete postupně objevovat, a dosavadní výstavba luxusních domů je uměřená a vkusná. Stejně jako Smíchov, i Jinonice čeká všestranný rozvoj – ten bude ovšem citlivý a zachová rezidenční charakter čtvrti, která se z ospalé vsi mění v moderní, ale stále klidné místo pro městský život.

Jak také jinak v případě lokality, kterou za strategickou považovali už dávní předkové, kteří se tu usazovali odpradávna – a investiční potenciál, ačkoli by to takto jistě nenazvali, vycítili i středověcí panovníci a majitelé zdejšího panství. Moderní doba tedy nemůže být výjimkou. Není třeba zdůrazňovat, že bydlení v této čtvrti je nejen příjemné, ale také nikdy neztratí na hodnotě, a že cena pořízené nemovitosti bude stále stoupat.

Těšit se tak můžete nejen na výrazné prvky dvora, okrášleného nově vysazenou zelení (kromě erbu a barokního portálu průjezdu jde o sluneční hodiny a kamenné ostění, klasicistní dveře včetně bočních obdélných okének se šambránami a provlékanou mříží, římsy a je spojující lizény, sedlovou střechu, ozdobenou věžičkou s ciferníkem atd.), ale také na spoustu zachovaných dobových prvků, díky čemuž se budete – s veškerým pohodlím – cítit jako zámečtí páni prošlých staletí. Jedná se například o barokní a klasicistní nosné konstrukce, nádherné stropy a klenby (třeba ty klasicistní a barokní v bývalých stájích), sanované krovy či původní barokní portál ke schodišti do prvního patra severního křídla.

S příkladnou citlivostí je přistupováno ke stropům, podlahám, a zejména oknům – vždyť jde o jakési „oči“ celého areálu, kterými bude do vašich bytů proudit světlo a vy jimi budete vyhlížet na celou tu krásu kolem vás. Zmiňme obnovu okenních výplní v prvním patře hvozdu (součást původního pivovaru), zde i v obnovených oknech ve střední části jižní fasády jsou navrženy kopie historických výplní. Nové prvky (např. prolomená okna v jižní fasádě, střešní okna a vikýře) budou maximálně ohleduplné k historické kráse zámku. Totéž platí pro jednoduchý moderní kubus, který bude přistavěn do podkroví severního přístavku. Charakter vstupu bude proporčně odpovídat střešním vikýřům a schodišťovým věžím ve dvoře, půjde tedy o sjednocující novotvar, který vkusně doplní historické budovy. Rozkošným prvkem bude rozebraná a znovu sestavená kašna, pocházející z konce 18. století; obklopí ji nově vysázené stromy.

Původní fasáda bude citlivě renovována. Architekti Michal Ryšavý a Milan Ševčík ze studia MS Architektura a Design k tomu říkají: „Budova C, nazývaná také ,zámečekʻ, je nejstarší a nejhodnotnější součást areálu. Výjimečnost budovy je podtržena architektonickým řešením všech detailů fasády, které jsou na vyšší úrovni než u ostatních budov. Zároveň jsou však patrné zásahy z různých období, takže ne všechny fasády vykazují stejné architektonické detaily. Tyto zajímavé rozdíly jsou návrhem respektovány a zachovány. Zvlášť citlivě návrh přistupuje ke vstupní partii se dveřmi a bočními okny, které si zachovávají barokní podobu. Nejvýraznější zásah představuje obnova severní fasády.“